Rozhovor s místopředsedkyní ČAD Evou Bílkovou

V dalším dílu naší série mini-rozhovorů si tentokrát můžete přečíst rozhovor s Evou Bílkovou, naší Místopředsedkyní a absolventkou Katedry biologie a ekologie na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity.

1. Proč jsi šla na doktorát a čím se zabýváš?

Už na základní škole jsem věděla, že chci studovat biologii. Během bakalářského studia jsem měla štěstí, že jsem se dostala do skvělé party aktivních studentů, většinou magisterských a doktorských, kteří se věnovali ekologii a hmyzu. Díky nim jsem se dostala k terénnímu výzkumu, práci v laboratoři i zapojení do reálných vědeckých projektů. Tehdy jsem poprvé zažila akademický způsob života a došlo mi, že přesně v takovém prostředí chci zůstat – dělat vědu, pracovat s inspirativními lidmi a dělat věci, které mě opravdu baví. Tehdy jsem ještě vůbec netušila, že dělat vědu neznamená jen chodit do terénu a pracovat v laboratoři, ale hlavně trávit většinu času za počítačem. 

Věnuji se odonatologii, tedy vědě o vážkách. Zajímá mě hlavně jejich využití v ochraně přírody a jejich bioindikační význam. Kromě výzkumu se zabývám i popularizací vážek a přírodních věd obecně, protože věřím, že věda má být srozumitelná a přístupná i mimo akademické prostředí.

2. Jaké problémy a výzvy doktorské studium přináší, co tě motivuje v práci?

Největší problém podle mě začíná už v samotném označení „doktorský student“. Doktorské studium znamená všechno možné – jen ne být studentem. Z toho pak vyplývá spousta potíží: nedostatečné financování, nejasné postavení v rámci univerzitního i sociálního systému, tlak na výkon a dostupnost 24/7, ale i složité papírování kolem úvazků, cest nebo nemocenské. Často slýchám větu: „Musíš si vybrat, jestli chceš žít život, nebo dělat vědu.“ Někdy mám pocit, že doktorandi nejsou studenti, ale spíš dělníci vědy.

Teď, pár měsíců po obhajobě, se víc zaměřuji na postavení a příležitosti pro mladé výzkumníky a postdoky, protože situace čerstvých doktorů a doktorek není o moc lepší. Chybí mi hlavně příprava na jiné kariérní cesty než čistě akademické, které jsou přitom ve světě standardem – a v Česku velmi potřeba, protože míst ve výzkumu a akademii je prostě málo.

To všechno mě motivuje k tomu, abych se aktivně zapojovala do komunity doktorandů a doktorandek, kteří se snaží podmínky měnit. Vidíme, že díky reformám a aktivitě lidí zespodu se věci skutečně hýbou.

V odborné práci mě nejvíc motivuje láska k oboru – je to přece jen můj vysněný obor – a také chuť zkoušet věci jinak a dívat se na ně z nových úhlů. Ráda bych se tématu vážek a ochrany přírody mohla věnovat i do budoucna profesně.

3. Proč jsi se přidala do ČADu?

Od mých začátků na vysoké škole jsem byla aktivní studentkou – působila jsem v akademickém senátu a byla součástí studentských spolků. Na doktorátu jsem byla členkou Studentské komory Rady vysokých škol a Komise pro doktorské studium, kde jsem se s Českou asociací doktorandek a doktorandů (ČAD) setkala poprvé. Později jsem začala činnost ČAD víc vnímat – v médiích i ve veřejných debatách – a rozhodla jsem se zapojit.

Chci přispět ke zlepšení podmínek pro doktorandy a zároveň víc zapojit studenty z menších a regionálních univerzit, protože mám pocit, že jsme často méně vidět a že jsme také méně informovaní. Věřím, že změny se můžou dít jen tehdy, když se spojíme.